Rozhovor s Radkou Denemarkovou

Václav Kovář: Paměť a zapomínání – dvě velká témata vašich knih. V jejich souvislosti se jeví zajímavým opakující se leitmotiv českých dějin. Motiv odtržení, velmi rázného až násilného – nejen ve spojení s germánskou kulturou, která zde byla přítomná stovky let, ale i v ideji pan-slovanské, existující nejméně od národního obrození, s níž jsme se po Sametové revoluci vypořádali stejně rychle.

 

Radka Denemarková: Přitom je to prostor, ze kterého jsme vyrostli. Teď jsme prolomili jedno tabu. Můžeme mluvit o Němcích, ale zároveň zapomínáme na další. Stále vytěsňujeme dění padesátých let. Rusové a jejich kultura – nejen zvěrstva, která páchali, ale také jak se podíleli na osvobození, na partyzánském odboji. Lidé, kteří bojovali na Západě, aby potom zmizeli v gulazích. To je jako s knihou Peníze od Hitlera. Myslela jsem, že píšu groteskní příběh a že se pohybuji čistě v literárním světě, který vypovídá o současnosti, respektive o tom, jak nás historie vždycky dožene a dá nám herdu do zad. Ale nakladatelství dostalo spoustu dopisů od lidí, kteří psali, že jsem zpracovala jejich příběh.

 

Dotkla jste se univerzálních struktur?

Možná jsem vystihla esenci doby, nebo načala téma, ve kterém se hodně lidí poznalo.

 

Co ale s mladší generací, která se s ním nedokáže vnitřně identifikovat?

Jsem přesvědčená, že člověk se může identifikovat s čímkoli, protože lidé se (bohužel) příliš nemění. Myslím, že toho lze dosáhnout i skrze formu. Zkusila jsem všechny své teze zabalit řekněme do kriminálního příběhu – je to trochu můra Lynchova stylu – ale mám pocit, že pro dnešní mladé lidi je důležitější JAK, neboť žijí ve světě rychlých obrazů. Píšete-li dostatečně sugestivně a emocionálně, dosáhnete toho, že se s některou z vašich postav ztotožní.

 

Proč tedy groteskní poloha vaší tvorby? Bylo by jinak čtení příliš těžko stravitelné?

To je součástí mé osobnosti – takhle vnímám dnešní svět. Z ptačí perspektivy působí i ta největší zvěrstva groteskně – aniž bychom je nutně umenšovali. Literatura má svůj svět, ve kterém se zrcadlí realita vnější. A potom je tu jazyk – čeština je hostina pro šlechtice. Opulentní a nevyužitá. Zajímá mě tenze, tón a energie textu. Pokoušela jsem se třeba psát věcným a suchým stylem, ale rychle jsem to vzdala. Momentálně jsem ve fázi, kdy se snažím zapomenout všechny literární teorie a kánony, vše co jsem se do téhle doby pracně učila a studovala. Stále se dějí věci, které nelze objektivně popsat a zachytit. Papír je stále prázdný.

 

Netrpíte post-moderním traumatem, že vše už bylo řečeno?

Pouze v tom smyslu, že člověk se příliš nemění. Zároveň ale každý žijeme jen jednou. Vnitřní vesmír každého z nás jednou zmizí. Přitom jejich jádra jsou stejná, různí se pouze v detailech. Mě zajímají mezní situace – proč v nich někdo obstojí, zatímco jiní ne? Proč stačí tak málo, a člověk je schopen všeho?

 

Zfalšovaná minulost je představou vsugerovanou nám kolektivní mocí, jíž nevládneme, nebo zfalšovanou historií individuální?

Co se děje na rovině společnosti, děje se i v rovině osobní. Ještě jsem nepoznala nikoho, kdo by páchal zvěrstva, ráno vstal a řekl si: „Já jsem ale svině, musím se jít omluvit!“ Je strašné, když člověk vrůstá do společnosti a dostává od rodiny i ve škole balíčky předsudků a klišé. Proto si myslím, že věta „naděje je v mládi“ vůbec neplatí – ta by platila ve chvíli, kdy by děti vychovával někdo jiný než jejich rodiče. Rodiče předávají jen své omezené vidění světa, otesávají děti do vlastní podoby, sdílejí s nimi své nenávisti, svou představu o historii.

 

Problém s osobní historií je i ten, že člověk se vždycky chce vidět v lepším světle. To jsem zažila i s Penězi od Hitlera – všichni se chtějí vidět jako oběti. Všichni chtějí být hrdinové, ani dnes nikdo nepřizná svůj podíl viny a navíc všechno je zpolitizované. Má hrdinka v knize říká, že nechce být odškodněna jako židovka, nebo jako Němka, ale jako člověk, na kterém bylo spácháno bezpráví.

 

V euforii devadesátých let se na vyrovnání s pamětí trochu zapomnělo…

Já nechci nikoho obviňovat nebo trestat. Snažím se jen pojmenovat stav věcí. Co jsme zametli pod koberec. A teď mám nálepku „nestbeschmutzer“ – právě proto, že to tu mám ráda, že jsem tu zůstala. A témat je tu přitom tolik – třeba právě slepé místo padesátých let.

 

Byl tohle jeden z impulzů, proč jste ustoupila od věcí, které jste dělala předtím a začala psát prózu?

Asi ano. Věcí, ze kterých na mě padal chlad, bylo tolik, že jsem jim musela dát formu. Už se jim nebráním – psaní si mě vybralo a těší mě vnímat vše, co mi přijde do cesty. V literatuře jsou možné věci, na které nedohlédneme – jako v životě – určitá zjednodušení vyhovují literárnímu provozu, ale to neznamená, že vše bylo řečeno.

 

Letošní Festival spisovatelů Praha je věnován kacířství a rebelii. Kdy se cítíte jako rebelka?

Často. Věcem nelze uhýbat. Jsou cesty pohodlnější, ale ty mě nezajímají. Člověk musí mít sílu odejít a začít znova. Nezapadat do struktur a rolí. Když se člověk odpoutá, získá zároveň svobodu a odpovědnost. V české společnosti je jednoduché zapadat – a lišit se je vždycky podezřelé.

 

Před pár dny jste se vrátila z měsíčního pobytu v Grazu. Jak se cítíte ve společnosti rakouské?

Mám radši Německo, protože Rakušané jsou nám příliš podobní. Vlastně i v tom, jak dlouho dokázali kamuflovat a zastírat historii. Dlouho se říkalo, že byli „obsazeni“. Nemluvilo se o tom, jak o to usilovali, jak oslavovali připojení k Třetí říši. Také jim příliš dlouho – oproti Německu – trvalo pojmenovat válečné zločince. Trochu jako u nás v devadesátých letech – zapomeneme na to, začíná nová doba, všichni jsme jedna rodina, padouch nebo hrdina… Ale to nejde, protože tím se dává dalším generacím jasný signál, že můžete cokoli a pak se to omluví. K čemu se člověk nevrací, to později rozbují v jiné podobě, projeví se to v nezdravosti společnosti.

 

Mluvíme-li o tom, jak se Rakušané ochotně připojovali k Hitlerovi – přece zároveň zapomínáme na dobu hospodářské obnovy před terorem – je těžké odlišit okamžik, kdy lidé kolaborovali z euforie a zároveň z vyčerpanosti po první válce a kdy to přešlo do zaslepenosti strašlivé fašistické mašinérie.

My dnes už ale víme, jak všechno dopadlo. Nevíme, jak bychom se zachovali tehdy. Nelze vidět věci černobíle. Musíme vnímat individuální hranice. Je zajímavé sledovat, jak různě reagují lidé v různých zemích – třeba u mých překladů. V německém překladu Peněz od Hitlera v názvu Hitler není. Po dlouhé diskuzi jsme museli najít jiný ironický název. V anglickém chybí podtitul Letní mozaika – prý by to bylo matoucí. V hebrejském překladu je velká debata kolem jedné věty, která zmiňuje fakt, že na začátku války existoval titul čestného árijce, který si mohli bohatí židé koupit. Člověk by měl pocit, že to jsou staré historie, přitom neustále existuje tahle zvláštní cenzura „pro dobro věci“. Tohle přece nejde. Zkuste třeba napsat parodii na holocaust…

 

Na čem jste v Rakousku pracovala?

Překládala jsem novelu Herty Müller, kterou jsem nakonec pojmenovala Cestovní pas a která by měla vyjít na jaře v Mladé Frontě. Pracovala jsem také na novém románu Kobot, který by měl vyjít na podzim.

 

Co znamená Kobot?

Kobot, aneb Kam s přebytky něhy – to je pracovní název. Podle hrdiny knihy, který se jmenuje Michael Kobot.

 

Hrdinou je muž?

Ano, vím, že je to u mě překvapivé, ale už v mé minulé knize Smrti, nebudeš se báti… lze najít jakýsi mezistupeň v androgynní postavě Petra.

 

Co dalšího jste dělala?

Upravovala jsem hru Spací vady, která bude uvedena v Divadle Na Zábradlí. Měla to být původně próza, ale postavy si pořád povídaly, tak jsem si řekla, že se do toho těm ženským nebudu plést. A je z toho divadelní hra. Nemá tradiční formu – namísto tří dějství je to spíš takových osmadvacet mrknutí oka. Také jsem potkala srbskou režisérku Slobodanku Radun, která za války utekla a vystudovala FAMU. Její filmový jazyk je mi velmi blízký. Připomíná trochu François Truffauta.

 

Když jsme spolu mluvili naposledy, říkala jste mi, že knihy k překladu si vždycky vybíráte? Jak jste narazila na Hertu Müller?

Četla jsem ji před třemi lety a moc se mi líbil její jazyk. Tehdy o ni ale nebyl zájem. Až nyní, poté co Herta Müller dostala Nobelovu cenu, mě oslovila Mladá Fronta. Více než témata, o kterých píše, mě zaujal její skvostný jazyk a krása jejích lyrických obrazů. Také jsem nedávno překládala velmi zajímavou knihu od rakouského autora Michaila Stavariče, který skvěle popsal existenciální úzkost generace dnešních třicátníků, singles žijících ve velkých městech. V originále se jmenuje Stillborn, já jsem ji nazvala Mrtvorozená Anežka Frankensteinová – je to současný román, ale zároveň vykloubený touhle zvláštní úzkostí.

 

s autorkou hovořil Václav Kovář (duben 2010)
 


Zdroj:http://www.literarni.cz/rozhovor-s-radkou-denemarkovou-283


  -  Termín přidání novinky25.9.2017 10:08  -  Přidat komentář