Rozhovor s Alenou Ježkovou

 

Spisovatelka Alena Ježková říká: Rodiče by se měli víc starat o to, co jejich děti čtou
 
Jak jste se dostala k psaní dětské literatury? Jak dlouho se tomu věnujete?
Psaní mi nikdy nebylo cizí, léta jsem pracovala jako novinářka. Myšlenkou na psaní knih jsem se vážně začala zabývat v roce 2002, po úspěchu své knížky Praha babka měst. Tu jsem ještě napsala při svém tehdejším zaměstnání, po nocích a přes víkendy. K práci na téhle knize mne přímo inspirovala moje dcera - když jí bylo asi deset, zjistila jsem, že má žalostné znalosti o pražských památkách a historii. Hledala jsem něco, co by si mohla přečíst sama, ale koncem 90.let bylo nové literatury s touto tematikou pomálu a pro děti nebyla vůbec žádná. Zdravě jsem se rozhořčila a řekla jsem si, že to přece musí jít - a šlo to. Podobně tomu bylo i s ostatními mými knihami, tak vznikly Staré pověsti české a moravské, Příběhy českých knížat a králů, 77 pražských legend, Prahou kráčí lev a další.

Soustředíte se většinou na nějaký konkrétní věk, jemuž jsou vaše knížky
hlavně určeny?
Já jsem se od začátku jen snažila psát srozumitelně a čistě. Osobně jsem nikdy neměla ráda knížky, které se snažily vnutit dětskému čtenáři seriózní látku prostřednictvím nějakých zvířátek nebo kašpárků, neměla jsem to v lásce ani jako dítě, ani jako rodič a nelíbí se mi to ani z pozice čtenáře nebo spisovatele. Myslím, že se tím konkrétně historie zbytečně zamlžuje, degraduje nebo dokonce vulgarizuje, nemá to prostě žádné rozumné opodstatnění. Asi proto, že to nedělám, moje knihy velmi často čtou i dospělí. Takže když píšu, nesoustřeďuju se na konkrétního čtenáře, ale snažím se o faktickou jasnost srozumitelnou všem.

Píšete také „pro dospělé? Čím se tyto dva žánry nebo oblasti liší?

Pro dospělé jsem napsala knížku Strážci pražských ulic, to jsou příběhy pražských domovních znamení. Ale tahle knížka má velký ohlas i u dětí, což zjišťuju na besedách. Co se týče dětské literatury a literatury pro dospělé, většinou se liší spíš úhlem pohledu, nakolik se autor ztotožní s dětským světem a taky jak přesvědčivě z tohoto úhlu látku zpracuje. Ostatně, komu přesně je určeno třeba Salingerovo Kdo chytá v žitě nebo Harry Potter? A třeba Pán prstenů bylo dílo po desítky let vnímané jako literatura pro dospělé čtenáře, než se ho zmocnil film a posunul ho do role dětské fantasy.

Z čeho čerpáte inspiraci, co je vaše „téma"?
Myslím, že opravdové vlastní téma je to, které si člověk nevybere čistě racionálně, ale je k němu nekompromisně přiveden. To se ostatně stalo i mně - po tématech jsem zpočátku sahala instinktivně, až jsem v určitém momentu zjistila, že po uši vězím v historii, mýtech a legendách. Svou autorskou cestu jsem začala vnímat, až když jsem byla dost daleko na ní. Ale je to pro mne správná cesta, protože mne baví, těší a taky naplňuje.

Na čem pracujete právě teď, nebo na co se chystáte?
Už dva roky se připravuji na knihu určenou dospělým, která se týká českých a moravských klášterů. Naplno se do ní pustím letos na jaře a obrovsky se na tu práci těším. Jestli všechno dobře dopadne, vyjít by mohla v příštím roce.
Jak se vám spolupracuje s nakladateli? Jsou dostatečně vstřícní a pružní, pokud jde o náklad, dotisky, propagaci a podobně?
Nakladatelé prioritně sledují komerční hledisko, to je samozřejmě v pořádku. Paradoxně se ovšem setkávám s tím, že čím víc jsou moje tituly známé a ceněné, tím méně péče jsou nakladatelé mé nové knize ochotni věnovat - zřejmě si řeknou, že se prodá i tak. Mne to samozřejmě zlobí, ale jen do jisté míry. Dobrá kniha si přece cestu ke čtenáři najde sama. Pro mě jsou nejdůležitější ohlasy čtenářů, knihoven a škol, které nevyrůstají z žádné propagace. Z těch můžu mít a mám upřímnou radost.
 
Jak čelíte náporu zahraniční „dětské literatury" podporované velkými
nakladatelskými domy?
Když má autor vlastní témata, která jasně vidí a touží je zpracovat, konkurenci moc neřeší. Myslím taky, že od určitého momentu úzkostné sledování konkurence autorovi doslova škodí, svazuje ho. Takže popravdě se moc neorientuji v tom, jaké dětské knížky u nás aktuálně vycházejí.

Máte nějaké vzory v zahraniční literatuře pro děti?
Za geniální dětské knihy považuji díla Roalda Dahla nebo Astrid Lindgrenové. Úžasná a nevyčerpatelná poetika, lehkost, emoce a základní lidské hodnoty. Taky všechny ty knihy úspěšně proplouvají desetiletími a v čase ještě získávají.
Co dětské literatuře dnes nejvíc škodí? Co jí škodí především u nás?
Dětské literatuře u nás nejvíc škodí dospělí. Většina českých rodičů kupuje dětem kdejaký brak, hlavně že má dostatečně líbivou obálku - a co je horší, mnozí tak činí s nejlepšími úmysly. Rodiče by se měli víc starat o to, co jejich děti čtou, přece stačí v obchodě knihou zalistovat a upřímně se zamyslet, čím ta kniha dítě obohatí. Opravdu totiž platí známé úsloví - řekni mi, co čteš, a já ti povím, jaký jsi.

Máte nějaké velké téma nebo velký plán, na který se teprve chystáte?
Mám, dokonce několik. Ty projekty se týkají opět historie a také umění.

Jaký je váš vztah k Praze 2?
Území Prahy 2 poměrně dobře znám, je tam dost významných památek. Když projíždím tramvají přes Karlovo náměstí, často si připomenu, že je to největší náměstí v Evropě. Ráda mám kostel Na Karlově nebo kostel sv. Apolináře, jsou to dosud místa plná tajuplné atmosféry, kterou střed Prahy díky turistickému ruchu postupně ztratil. Obyvatelům Prahy 2 taky v dobrém závidím Grébovku nebo Riegrovy sady - to my z Prahy 1 musíme za klidem a zelení až na Letnou nebo do Stromovky.
 
Autor: Robert Blanda
 

Více informací o Aleně Ježkové naleznete zde
 

Zdroj:www.ceskydomov.cz


  -  Termín přidání novinky25.4.2017 08:40  -  Přidat komentář