Uživatel Ony
 |
| Knihotéka |
Alena Šlingerová  | |||
| Bydlište: | Praha-východ | ||
| Bodů: | 7275 | Funkce: | Moderátor |
| Status: | Offline | Poslední aktivita: | 21.10.2012 v 16:27:55 |
| Když si na začátku knihy neúspěšný pražský podnikatel Vorlíček zapálil pěnovku, úplně jsem se lekla, co chce ten hrozný Arbes provést mému oblíbenci Nerudovi. Nakonec se nic nestalo a Pražský domácíček mě bavil víc než jiné Arbesovy prózy, ale na Povídky malostranské samozřejmě nemá. Hodně křečovitě moralizuje a děj je dost předvídatelný. Po stránce jazykové mi Arbes připadá nevýrazný. Zajímalo by mě, jak nakladatelství Bystrov a synové napadlo právě tuto prózu po téměř sto letech vydat. Je to samozřejmě chvályhodné, ale když už, mohli si dát víc záležet. Hned když otočíme první stránku, zjistíme, že v knize je uveden podtitul Buď šetrný, zatímco na obálce je Buď spořivý. Takové věci by se asi stávat neměly. Kvůli některým chybám text místy ani není srozumitelný. Jak si mám třeba vyložit následující větu z Šaldova medailonu: "Jeho novinářská kariéry byl sám nezdar."? Mimochodem, zařazení tohoto Šaldova textu mi připadá mimo, Domácíčka a kontextu jeho vzniku se ani netkne. O tom se něco málo dozvíme pouze v ediční poznámce. Na závěr si ještě neodpostím poznámku, že tak výrazné reklamy (např. na časopis Vlasta nebo písničky na přání na ČRo Regina) do takové knížky nepatří a grafické vyvedení obálky je taky docela odpudivé. | |
| Bavilo mě to víc než Arbesova romaneta, protože tajemno tu, alespoň zezačátku, vyplývá spíš z atmosféry a zkratky než vykonstruované hry na záhadu. Zážitek bohužel hodně sráží naivita a předvídatelnost příběhu, které hlavně v závěrečné vysvětlovačce vystupují v celé své kráse. Vilímovo prozření v rakvi mě taky rozesmálo, ale Paulo Coelho s takovými tríčky dodnes dělá díru do světa, takže proč ne... Co mě ale nejvíc zarazilo, jsou Sabinovy úvahy o mužské a ženské vášni a lásce. Nevím, jak přišel na to, že "veliký pojem lásky, bez soběckého oučelu - jakož i čin její pohlaví ženskému odňat jest", nebo že se ženy raději své lásky zřeknou, "aby se z navyklého pokoje a z přiosobené domácnosti nevytrhly". To je přece blbost. A blbost je to celé, ale číst se to dá. | |
| Velice lidské, přímé a kruté. Spolu s vlaky asi zatím můj nejsilnější Hrabal (a on je silný vždycky samozřejmě). A taky je to velmi rafinovaně napsané (Autor píše sám o sobě tak, jako by o něm mluvila jeho žena, čemuž jsem naprosto podlehla.) Akorát je to nějak moc dlouhé. Jde o typicky hrabalovskou textovou palbu (navíc skoro bez interpunkce), u které je prostě nepřípustné takové to: "dočtu si odstavec a pak zhasnu". Nejsem schopná diagonálního čtení, o kterém se mluví v předmluvě. Naopak s každou stránkou se peru několik minut, a to se pak zdá, že to člověk prostě bude číst až do smrti. | |
| Pavel Kohout to prostě uměl. Stokrát si můžu opakovat, že to jsou přece jenom naivní angažované veršíčky, ale ony mě stejně dostanou. To, jak z nich čiší láska, nenávist a energie. Že je to většinou láska ke Straně, nenávist k Západu a energie k rozorávání mezí, je mi při četbě úplně jedno. | |
| Sice je to věnované Titovi, ale já bych řekla, že z toho moc radost neměl. Dugandžić vyplodil několik nudných, tematicky i lexikálně hodně omezených říkánek, ve kterých poněkud zmateně nakombinoval panslavismus a úctu k partyzánům, Bohu, Rudé armádě a antické tradici. | |
| sice už trochu obstarožní, ale poctivý a stále velmi užitečný slovník a ozdoba mé knihovničky | |
| Uuuf. O mně se taky říká, že jsem zatrpklá, ale oproti Elfriede vidím svět docela růžově. Už dlouho se mi nic nečetlo tak těžce. Lačnost je přetížená výčitkami vůči společnosti, které mi často připadají trochu mimo. Ta podpovrchovost příběhu je zajímavá. Připomněla mi filmy Michaela Hanekeho. Pak jsem si vzpomněla, že ten vlastně zfilmoval Pianistku, tak jsem měla aspoň radost, jak jsem si to hezky uvědomila :-) A ještě minimálně právě Pianistku si přečtu (Lačnost byla moje první Jelineková). | |
| Petr Fidelius byl v nesprávný čas na nesprávném místě, a vida, jaké plody taková situace může nést. Sám v předmluvě říká, že dnes už by si s takovými věcmi, jako jsou úvodníky Rudého práva, neměl chuť hrát. Coby topič v letech normalizace si s nimi ale vyhrál neuvěřitelně poctivě, navíc je zachytil ještě v době, kdy byly aktuální a daly se vnímat v kontextu každodenní reality. Pojmosloví, které ve svých analýzách zavádí, nám samozřejmě nemusí úplně vyhovovat, ale často je opravdu trefné a určitě se nebudu bát ho někdy použít. Trochu mi vadí Fideliův arogantní tón, užíváním titulu "pan" u citovaných autorů počínaje. Myslím, že nebylo potřeba dělat z toho větší komedii, než už to je. --- Doporučuji i jiné Fideliovy texty. Někdy mě štve, ale vždycky baví. | |
| Četlo se mi to, jako by mi někdo týden vyprávěl vtip a pak tři dny vysvětloval pointu. Přesto jsem se pobavila. Možná bych se pobavila ještě víc, kdyby Sorokin v první části ještě trochu přitvrdil. Ono by pak ještě víc vyniklo, jak nedostižně tvrdá je ta část druhá. Rozhodně je Třicátá Marinina láska jedna z nejoriginálnějších výpovědí o komunistickém režimu, co znám. | |
| Když mě skolí rýmička a nechci si moc zatěžovat hlavičku, vytáhnu z knihovny vždycky něco takového. Ovšem První lavice, chlouba paní učitelky je poněkud ze slabšího soudku a z těch všech úmrtí v závěru jsem trochu špatná. Nicméně líbila se mi pasáž s porcelánovou pannou na stranách 122-124. | |
| asi nejromantičtější kniha, jakou jsem kdy četla | |
| Vadilo mi snad akorát to, že je toho do jedné knihy nacpáno až příliš. Ale to už je asi takový maďarský zvyk ze všeho hned dělat rodinné kroniky a zjevně to tak mělo být. O to víc musím ocenit autorovy kompoziční schopnosti; postavu Miša vymyslel skvěle. Velice mě potěšil fragmentární styl, který prostě miluju (Pessoa, Laclos, korespondence atd.). Je to zas takové to zakoušení textu jako takového, ztrácení se v něm a nejistota. To mě baví. A nejvíc se mi samozřejmě líbily na začátku ty prasárny :-) | |
| Jak už je u vydání Pessoových textů dobrým zvykem, jde o skvělou editorskou práci. Literárně mě to tentokrát nadchlo o něco méně než jindy. Zvlášť od milostné korespondence jsem čekala víc. Oféliina naivita a Fernandova mimóznost jsou tak definitivní, až to trochu nudí. Ovšem i tato trapná psaníčka patří do Pessoovy nekonečné velké hry se čtenářem, na které jsem závislá. | |
| Taky mám ráda žáby. | |
| Cokoli dekonstruovat je vždycky užitečné a zábavné. I já, ač jsem nadšeným čtenářem a obdivovatelem Barthesových textů, musím uznat, že Češka při jejich kritickém čtení udělal kus práce. Někdy mi jeho důsledné rozvracení však připadá trochu srandovní a spoustě věcí samozřejmě taky nejsem schopná rozumět. Rozhodně si nemyslím, že Smrt autora je "rétorické cvičení, jež se má vlichotit čtenáři", nebo že se Barthes někdy něco snažil maskovat vědeckostí. Smrt autora je pro mě prostě esencí moderního uvažování o literatuře, nijak polichocena jsem si u ní nepřipadala. Barthesův styl psaní mezi vědou a beletrií a záměrně nedbalé užívání termínů (vyhýbá se definitivním pravdám) se mi líbí a ten, kdo se bude rozčilovat nad každou jeho faktografickou nepřesností nebo protimluvem, se brzy zblázní. Když už jsme u té důslednosti, neodpustím si poznámku k formální stránce Češkovy knihy. Otravovala mě autorova záliba v komplikovaných souvětích a vztažných zájmenech (nehledě na to, že je často užívá špatně, hehe). A slova jako barthesovský nebo kunderovský by mohl psát s malým písmenem na začátku. | |
| Škoda, že tato kniha nemá jasnější strukturu. Některá dílčí témata mě hodně zaujala, ale často se v textu záhadně ztratila, pak se třeba objevila o pár stránek dál, kde se autor opakoval nebo si naopak trochu protiřečil. A proč v českém vydání není česká bibliografie? | |
| Pektor používá pravidelný rytmus a rým, a to s úžasnou lehkostí a místy překvapivou vynalézavostí. Zvuk jeho básní mě baví. Na druhou stranu žádnou velkou ozvěnu ve mně nevyvolává. | |
John Ronald Reuel Tolkien: Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky (2002 - Mladá fronta) Dlouho jsem se četbě Tolkiena bránila, protože po zhlédnutí filmových adaptací Pána prstenů jsem měla pocit, že absolvovat to ještě v literární podobě nemám zapotřebí. Tím nechci říct, že by se mi Jacksonovy filmy vůbec nelíbily, ale nějak jsem skrz ně nabyla dojmu, že mi Tolkien nemá co říct. Jak jsem byla ale hloupá! Respektive prozřetelná, když jsem si jeho objevování vyšetřila až do svého zralého věku plného všedních starostí, kdy ten únik z reality a radost z poznávání fantastických světů konečně naplno fungují. Jak se na konci pořád handrkovali o to zlato, tak kouzlo knihy trošku ochablo, přesto můžu říct, že šlo o milé překvapení a příjemné třídenní rozptýlení. Už se těším na Společenstvo prstenu. 12.8.2010 v 19:14 | |
| Čte se dobře. Drží pohromadě, nenudí, některé pasáže jsou docela "opravdické". Ale stejně jsem asi čekala víc. Psychika hlavního hrdiny působí vykonstruovaně - To, že je kniha psaná z perpektivy vraha samo o sobě není takový trumf, jak by se mohlo zdát. Možná má na mém lehkém zklamání z Vraha ve mně podíl i docela chabý český překlad. Nevím, jestli se to překladatelka snažila hodit do nějakého nářečí nebo se jen pokoušela zachovat drsňácký styl, každopádně věty jako "Všecky okna byly zalíčené." nebo "Kolikrát ji zklátils?" mě pěkně vytáčely. | |
| Čtivé, poučné a neuvěřitelně promakané Ecovo veledílo. Ovšem tomuto vydání se vyhněte. Množství tiskových chyb je takřka neúnosné. | |
| Je tu i pár zajímavých věcí, ale převládá nic neříkající adorace. A navrch Klimentovy kydy o lidovosti a českosti. V pronikavé stati Karel Zeman dětem se mistrovo pero rozjelo nevídaným způsobem: "Kdo je malý divák? Pro Zemana rozhodně především kluci. A už tu hned máme slovní spojení kluci a holky, častěji používané kluci a děvčata, ale hned vidíme, že děvčata jsou něco trošinku jiného než holky, jako nejsou totéž v naší představě kluci nebo chlapci. Chlapce si přestavujeme jaksi učesanější, povolnější, uctivější a vychovanější, což neznamená, že kluci musí být nutně darebáci a zase i darebáci jsou kvalitativně rozdílní. Ale správným klukům nesluší stejně totéž, co spořádaným chlapcům. Zemanovi diváci jsou pak spíš ze světa oněch kluků, jak jim dokonce říkáme "pánů kluků". Ale děti, malí diváci, to nejsou také jenom člobrdíci, použijeme-li slovníku Hurvínkova. Zemanovští diváci jsou tedy především správní kluci (přičemž se pochopitelně v nejmenším nevylučují ani správné holky, které se správnými kluky pojí mnoho společného). A řekneme-li tohle, je nám celkem jasné, že tudíž Zemanovými nejlepšími diváky, těmi, na něž tolik od samého začátku myslí, jsou oni kluci bez omezení věku..." (str. 45) | |
| Je mi smutno, protože ač se jedná o mou oblíbenou učebnici, musím napsat negativní komentář. Sice přibylo pár řádků textu a oranžová obálka, ale jinak si kniha nese všechny formální nedostatky prvního vydání. Je veliká škoda, že tomuto jinak příjemnému a čtivému úvodu do animovaného filmu musím vytknout spoustu pravopisných a gramatických chyb i pár nepřesných nebo nejasných údajů. | |
| Na zkoušku se z toho naučit dá, není to tak divné a nepochopitelné, jak se mi na první pohled zdálo. Ale ty příkladové věty... To jsou občas zabijáci. | |
| První problém je ten, že Deleuze a Guattari, jakkoli jsou občas roztomilí a vtipní, se hodně těžce čtou a ještě tíže chápou. Druhá velká potíž pro mě spočívá v tom, že nemám načteno dost klasických literárně interpretačních studií ani nastudovanou Freudovu psychoanalýzu, takže se spolu s autory nemám proti čemu bouřit ani mě nechytá amok z jejich kacířství. Rozhodně je však jejich přístup k literatuře zajímavý a inspirativní (pravda, spíš než v Kafkovi mě o tom převědčili v Rizomě/Rizomatu), takže tenhle blud mi stál za přečtení a dálipámbu ještě někdy stát bude. |