60%

Platón

Platón
Platón
Národnost:Řecká
Pohlaví:Muž Muž

Životopis

Platón se narodil buď v Athénách nebo na ostrově Aigíně, v aristokratické rodině roku 427 před Kristem. Svůj původ odvozoval po otci od krále Kodra a po matce od slavného státníka Solóna. Jeho původní jméno prý bylo Aristoklés. Jméno Platón, odvozené od řeckého „platys“ – rovný, široký, dostal později. V počátcích svého života se věnoval malířství a básnictví. Bylo mu dvacet let, když v Athénách před Dionýsovým divadlem uslyšel Sokrata. Byl jím tak unesen, že se vzdal svých literárních pokusů, dokonce prý všechny své básně spálil, obrátil se k filozofii a stal se Sokratovým žákem. Byl jím osm let až do učitelovi smrti. Po otřesném zážitku Sokratova odsouzení a následné popravy Platón opustil Athény a na přechodnou dobu odcestoval do Megary. Při pozdějších rozsáhlých cestách, které ho zavedly až do Egypta, poznal tamější náboženství a učení egyptských kněží. Mnohé z jeho děl potvrzují, že se zřejmě dostal i dále na východ a seznámil se i s moudrostí Indů. Zcela jistě ale delší dobu strávil v řeckých koloniích v jižní Itálii a na Sicílii, kde navázal úzké vztahy s pythagorejskou školou. Nějaký čas pobýval i na Dionýsově dvoře v Syrakusách a snažil se ho přesvědčit o svých idejích, avšak bezvýsledně. Pro úplné nepochopení svých myšlenek byl dokonce prodán do otroctví. Na ostrově Aigíně jej naštěstí jistý kyrénský občan vykoupil. Poté se Platón vrátil do Athén, kde roku 387 před Kristem otevřel ve své zahradě školu, kde zdarma vzdělával své žáky ve filozofii. Platónská Akadémie, jak byla nazvána, existovala ještě celá staletí po zakladatelově smrti. Vyučováním filozofie byl zcela pohlcen a přerušoval jej velmi zřídka, a to svými marnými cestami do Syrakus. Dožil se vysokého věku 80-ti let a zemřel uprostřed práce. Smyslem jeho života se sice stala filozofie, přesto však nikdy nepřestal být i básníkem. 2. Dílo

Zatímco činnost Platónova učitele Sokrata spočívala výlučně v bezprostředním působení na posluchače rozhovory a řečí, takže se od něj nedochovala žádná písemnost, Platón zanechal celou řadu svých spisů. Přesto však těžiště jeho působení spočívalo v ústním výkladu. O spisovatelství se Platón nevyjadřoval právě s úctou. Dokonce tvrdil, že by nejvlastnější jádro své nauky žádnému spisu nikdy nesvěřil, neboť by ho tím vydal napospas nepochopení a nepřízni. Podstatu své filozofie přednášel jen ústně. Nicméně pro další generace jsou Platónovy spisy jediným zdrojem jeho filozofie.

Jednotlivé problémy jsou popisovány tak, jak se autorovi v jeho době jevily. Proto ve většině Platónových úvah postupně dochází k patrným proměnám. Platónova díla jsou psána vesměs formou dialogu (rozhovoru). Své první dialogy sepsal brzy po Sokratově smrti a Sokrates v nich vystupuje jako hlavní postava a vůdce rozpravy. Stejně tak hraje vůdčí roli řečníka téměř ve všech pozdějších Platónových spisech. Je velmi těžké rozpoznat, kde Platón použil Sokratovy výroky a kde použil pouze jeho postavu, aby jejím prostřednictvím vyslovil své vlastní myšlenky. Platón je považován za autora cca 30 spisů. K jeho nejranějším dílům patří dialogy „Obrana Sokratova“, kde přebásnil Sokratovu obhajobu v soudním procesu, vedeném proti jeho osobě, „Kritón“ o nutnosti poslouchat zákony a „Prótagorás“, jež je konfrontací se sofistickými názory o výchově ke zdatnosti (ctnosti) a o mravnosti. Tyto spisy patří do jakéhosi prvního období Platónovy tvorby, období sokratovského etického idealismu, kdy byl Platón na svém učiteli ještě dosti závislý.

„Gorgiás“, „Menón“ a „Kratylos“ jsou pokládány za přechod k další fázi Platónova díla. Všechna tři díla byla zřejmě sepsána po jeho pobytu v Itálii, neboť je v nich rozpoznatelný vliv pythagorejské nauky. Vrcholu svého myšlenkového vývoje v nich však ještě Platón nedosáhl. V dialogu „Gorgiás“ je centrem dění opět zdatnost (ctnost) a otázka možnosti jejího naučení se. Egoistická morálka sofistů je ukázána jako nedostačující. Rétorika zase nestačí jako prostředek ke vzdělávání. Mravní dobro je nepodmíněné a metafyzicky odůvodněné. Podřízeny mu jsou politika, umění a básnictví. Závěr díla se zabývá výhledem na osud duše na onom světě. „Menón“ se zaobírá podstatou poznání jako „vzpomínkou“ a významem matematiky, „Krytylos“ pojednává o jazyce. K dalším významným dílům, jež také patří do druhého období Platónovy tvorby, období vytvoření systému filozofického idealismu, patří „Symposion“ – „Hostina“, jež je Platónovým pojetím o pravé lásce. Zde se nalézá Alkibiadova chvalořeč na Sokrata, jenž je dokonalým ztělesněním Eróta. „Faidón“ pojednává o nadsmyslovosti a věčnosti duše. Je počátkem formování platónské nauky o idejích. „Menón“ se zabývá učením a rozpomínáním. Nejrozsáhlejším a obsahově nejbohatším Platónovým dílem je „Políteiá“ – „Ústava“, jejímuž napsání věnoval mnoho let. Dialog přechází od problematiky jednotlivce k nauce o společnosti a zahrnuje všechny oblasti autorovy filozofie.

Platón zde ve svém pojetí vzniku organizované lidské společnosti zdůraznil velmi podstatnou věc. Totiž že lidská společnost je ve své organizované podobě výsledkem dělby práce, k níž zcela nezbytně ve společnosti dochází. Stát z této dělby práce vzniká, ale do velké míry ji i organizuje a řídí. Právě tato skutečnost mu, v ideálním případě, umožňuje nespokojovat se s pouhým dohlížením na udržování rovnováhy zájmů společnosti, nýbrž na prosazování některých zájmů a omezování jiných. Pro tento účel využívá vojáků - strážců, kteří jej chrání proti útočníkům zvenčí. Strážce Platón ztotožňuje s filozofem, jež miluje a hledá pravdu. Představuje ho jako mudrce se zvláštní výchovou, zbaveného majetku i rodiny, který je připraven střežit stát navenek a zejména zvnitřku. Ideál vladaře – filozofa si představuje připraveného ke svému úkolu vládce, jenž není hrubým tyranem, obklopený stejně hrubými žoldnéry, nýbrž je nezištným služebníkem a ochráncem obce. Dalším a posledním dialogem, patřícím do toho období, je spis „Faidros“. Rozhovor mezi Sokratem a Faidrosem, zabývající se láskou a krásou, poměrem duše k ideám a o možnosti spojení pravé rétoriky s filozofií. Tento dialog je zvláště důležitý pro nauku o idejích a pro Platónovu nauku o „třech částech duše“.

Všechny tyto spisy jsou dokladem zrodu a vývoje Platónovy vrcholné teorie dokonalého neměnného jsoucna, světa idejí, tj. světa „druhů“ (řecky idea znamená druh, logický druh). Dědictví prvního období se zde projevuje zvláště v tom, že na vrchol tohoto světa postavil Platón ideu dobra.

Do pozdního, třetího období Platónovy tvorby patří dialogy, jejichž charakteristickým pojítkem je určitá konkretizace a modifikace pozic, jež zaujal v předcházejícím období své tvorby. Pro toto období je typický určitý kompromis s pythagoreismem. Proto také bývá toto období zjednodušeně nazýváno obdobím sloučení nauky o idejích s pythagorovskou mystikou čísel. Patří sem spis „Theaitétos“ o pravdivém vědění, přičemž spisy 7 – 11 vznikly v Platónově zralém věku. „Filébos“ o vpravdě šťastném životě a o poměru slasti a dobra. Vznikem přírodních jevů od vesmírných těles až po pozemské živočichy se zaobírá „Timaios“. Nedokončený dialog „Kritiás“ obsahuje vylíčení zániku bájné ostrovní říše Atlantidy, k němuž došlo asi deset tisíc let před dobou Platónova života. Tato říše zůstává dodnes předmětem neustálých dohadů. „Polítikos“ – „Státník“ je souborem politických názorů starého Platóna. Na něj navazuje spis „Momoi“ – „Zákony“, jež je posledním velkým Platónovým dílem, které již nedokončil.

Bylo vydáno až po jeho smrti jedním z jeho žáků. “Zákony“ jsou hlavním pramenem poznání Platónovy pozdní filozofie. Jak jsem již na počátku zmiňovala, Platón psal většinu svých děl formou dialogů. Ty mají oproti systematickému rozvíjení myšlenek velkou výhodu v tom, že jsou názornější a autor nemusí rozpoutaný spor dovést v závěru až k nějakému určitému rozhřešení. Platónovy dialogy se vyznačují skvělým jazykem a mistrným, často dramatickým konfrontováním svářících se osob a idejí.1

Je prokázáno, že žádný z Platónových filozofických spisů, vyjma jeho básnických prvotin, se neztratil. Naopak se pod jeho jménem dochovalo i několik spisů, jejichž autorem byl někdo jiný. Bohužel se nám nedochovaly originály nebo alespoň starověké opisy. Několik málo zlomků z nich sice máme dodnes, ale úplná díla, jak je známe, se nám dochovala teprve ze středověkých rukopisů z 9. a z pozdějších staletí. 3. Filozofie

Mezi nejznámější Platónovy úvahy patří „podobenství o jeskyni“ ze VII. knihy Ústavy. Pokusím se ji zde přiblížit. V tomto obraze Platón líčí velkou jeskyni, jež má na celou svou šířku směrem ke světlu vstup. V ní žijí od dětství lidé, spoutaní na nohách a šíji tak, že se nemohou pohnout. Dívají se stále jen před sebe, neboť nemohou otáčet hlavou. Nesmějí spolu ani mluvit. Světlo mají z ohně, který plane ze shora, za jejich zády, a z dáli ze světla, pronikajícího vstupem do jeskyně. Mezi ohněm a spoutanými lidmi vede cesta, kolem níž je hrazení, a po ní chodí lidé s nářadím, jež přes tuto zídku přesahuje. Spoutaní z nich vidí však jen stíny, které na protilehlou stěnu vrhá oheň. Pokud by spoutaní lidé mohli mezi sebou rozmlouvat, dávali by stínům jména a považovali je za opravdovosti. Pokud by jeden z nich byl vyproštěn a přinucen se pohybovat a podívat se do světla, cítil by bolest a viděl mžitky před očima, pro něž by se nemohl na předměty kolem sebe dívat. Kdyby mu pak někdo řekl, že to, co viděl před tím, byly pouhé stíny a to, co vidí nyní, je teprve to opravdové, byl by zmatený a vracel by se zpátky k věcem, které zná z jeskyně a považuje za skutečné. Když by byl poté nucen dívat se do světla dál, bolely by ho oči a odvracel by se od něj, avšak po čase by si zvykl, až by byl nakonec schopen hledět i na slunce a uznal by, že právě ono je tím skutečným. Jestliže by se poté vrátil dolů do jeskyně a o tom, co viděl, by vyprávěl spoutaným, nevěřili by mu. Byl by jim pro smích a říkali by, že si svým výstupem na světlo zničil zrak a tudíž nestojí za to se o tento výstup ani pokusit.

A pokud by se je snad pokoušel osvobodit a vyvést ven, byly by ho zabily, kdyby mohly. Toto Platónovo podobenství jeskyně podává poměrně přesnou představu o tom, jak chápal vztah skutečného poznání k poznání zdánlivému nebo přibližnému, vztah skutečného světa, tj. světa idejí a světa zprostředkovaného našimi smysly.

Ideje – řecky edois nebo ideá, původně „obraz“ – jsou tedy formy, rody, obecné rysy bytí. Podle Platóna to ale nejsou jen jakési všeobecné pojmy, které si naše myšlení tvoří odhlédnutím od zvláštností a shrnutím společných znaků věcí. Ideje jsou veskrze reálné a jak ukazuje podobenství jeskyně, jedině ony mají pravou – metafyzickou – realitu. Jednotlivé věci jsou pomíjivé, ale ideje trvají jako jejich nepomíjivé pravzory. Pro Platóna jsou ideje tou nejvlastnější realitou.

V říši idejí stojí nejvýše idea nejvyššího dobra. V jistém smyslu je ideou idejí. Nejvyšší dobro je nadřazeno všemu ostatnímu jako nejvyšší cíl. Je posledním cílem světa. Platónova etika je výsledkem spojení této ideje nejvyššího dobra s názorem, že na světě idejí se člověk podílí nesmrtelnou duší. Cílem člověka je proto osvojit si nejvyšší dobro tím, že se povznese do nadsmyslového světa. Tělo a smysly jsou pouty, jež mu v tomto povznesení se zabraňují. Platón tuto myšlenku vyjádřil slovy: „Sóma séma.“ - Tělo (je) hrobem (duše).

Duše člověka má podle jeho názoru tři části: myšlení, vůli a žádostivost. Myšlení sídlí v hlavě, vůli v hrudi a žádostivost v podbřišku. Myšlení a rozum jsou jedinou nesmrtelnou částí duše, která se při vstupu do lidského těla spojuje s ostatními části. Duše je nesmrtelná, nemá začátek ani konec a svou podstatou je stejná jako duše světa.

Zdatnost neboli ctnost je stav, v němž se duše tomuto cíli přibližuje. Stejně jako Sokrates, považoval Platón zdatnost za skutečnou zdatnost jedině tehdy, když byla založena na vědění. Platón navíc rozložil všeobecný pojem zdatnosti na čtyři základní zdatnosti, jimiž jsou moudrost, statečnost, uměřenost a spravedlnost. Moudrost, statečnost a uměřenost odpovídají třem částem duše – moudrost je zdatností rozumu, statečnost je zdatností vůle. Umírněnost - řecky sófrosyné – znamená rovnováhu, tedy schopnost najít pravý střed mezi požitkem a askezí, mezi přísností a shovívavostí, a ve vnějším vystupování zachovávat ušlechtilou slušnost. Ve spravedlnosti jsou všechny ostatní zdatnosti zahrnuty. Spravedlnost spočívá ve vyváženém poměru tří částí duše a jejich zdatností.

Zdroj:ireferaty.lidovky.cz


Knihy

Počet knih: 9 

Období, ve kterém působil Platón

Starověk » Klasická antická literatura » Řecká literatura

Komentáře

Zatím nebyl napsán žádný komentář

Přidat komentář

Fotografie

Platón
Platón
Přidat fotografii

Odkazy

Zatím nebyl vložen žádný odkaz

Přidat odkaz

Hodnocení

HodnoceníUživatelČas hodnocení